Smlouva Starostlivého táty se čtenáři mého blogu

Děti s maminkou a kamarády odcházejí ven pouštět draky. Využívám volné chvilky, abych utřel prach a vyluxoval (myslím tím vysál). V místě, kde bydlíme, máme prachu dostatek. Rušná křižovatka před domem nám nedovoluje větrat podle potřeby a kouřící lidé na zastávce šanci na větrání také značně snižují. Každý den pociťujeme na vlastních plicích, jak velmi je živá věta „prach jsi a v prach se obrátíš“.

Na polici leží obálka s volebními lístky. Aha, zase volby, že by náznak změny k lepšímu? Utírám prach a rád bych vyvětral. Bohužel před domem na zastávce, kterou nikdo (kromě nás) za těch patnáct let nezametl, kouří nějaká osoba, jako připomínka, že žádný zákon mi neumožní vyvětrat a svobodně se nadechnout čerstvého vzduchu.

Další police a nová naděje, hele „Smlouva“, že by malá kompenzace za úklid zastávky? Kdepak, jen smlouva nějakého politika, který dává slovo na všechno, co zde řekl, a přitom je to napsané. Tyto kličky a slovíčkaření už znám. Jdu si raději zamést před vlastním prahem. Sice nechápu, proč máme jako nekuřáci uklízet před vlastním prahem nedopalky a jiný nepořádek od uživatelů veřejné dopravy, ale máme rádi čistotu, tak to vždycky bez řečí uklidíme.

Děti se vrací nadšené z pouštění draků. Je radost pohledět na létajícího draka i na spokojené děti. Poslední drak se mi povedl a pěkně se vznáší, když fouká. Mám rád pouštění draků. Vlažný vítr ve vlasech dodává pocit volnosti a taky se v polích můžete nadechnout z plných plic. Být tak drakem a volně se vznášet. Jenže každý drak je volný, než si uvědomíte, že je na provázku. Ale i to je iluze, protože bez provázku by spadl na zem.

Každá volnost má svůj provázek. Bez toho to, zdá se, nejde. Nesmí být příliš těžký, aby draka netáhl k zemi ani příliš tenký, aby nepraskl. Je to ale jen na nás, jaký provázek si pořídíme nebo jakým drakem chceme být. Proto bych chtěl se svými čtenáři uzavřít smlouvu, že o své provázky, za které budu tahat, se budu starat co nejlépe a že, až přijde čas, tak zmizím v prachu.