Štěstí v trávě nenajdeš

Už zase koukáš do té trávy, tati?

Jednou se mi povedlo náhodou najít čtyřlístek. A díky tomu jsem strávil víkend v trávě. Konečně mimo domov a já hledám „štěstí v trávě“. Štěstí, které mě doslova srazilo na kolena. Našel jsem během několika hodin celkem pět čtyřlístků. Byla to víceméně náhoda. Můj letmý pohled zaznamenal malou nesrovnalost, tak jsem se zadíval zpět pozorněji a bylo to.

Pět čtyřlístků, „tolik štěstí najednou“, to už je co říct, a přesto jsem hledal dál. Jako gambler, který jednou vyhraje a pak to tam hází s vírou, že mu to hrací automat vrátí. Odráží to trochu mé pocity. Pro mě jsou štěstí a spokojenost dvě různé věci. Žiju šťastný život, ale ke spokojenosti potřebuji víc. Je to dáno tím, že se o to snažím, abych žil šťastný život a dělám pro to něco. Čtyřlístky mi v tom rozhodně nepomůžou. Občas jen nejsem s některými věcmi spokojený.

Na podzim jsem si vzpomněl na čtyřlístky při návštěvě knihovny. Zahlédl jsem tam „Knihu o spokojenosti“, půjčil jsem si ji, že to bude dobrá četba na podzimní dny. Přiznám se, hlavní důvod byl, že je tenká.

Začátek mi připadal jako kázání, že v dnešní společnosti se zahlcujeme věcmi, abychom měli pocit uspokojení, ale ten je samozřejmě v naší hlavě. Uspokojení je skryto v nás, v našich tužbách a přáních, které chceme naplnit, a když se nedaří, což většinou bývá, tak jsme nespokojeni. Takže méně chtít a užívat si více přítomnosti.

Tak to je jasné, viděl jsem Trolly, ne! Vím, že štěstí je v každém z nás!

Mně stačí k životu málo, jsem většinou skromný, tak jsem se necítil dotčený a četl dál.

Většinou až na konci života dojdeme k poznání, které už nikomu nepředáme a nejspíš to tak má být. Možná je to i smysl života, že si každý ke svému poznání musí dojít sám. V této knize jsem, také až na konci došel k jednomu zajímavému příběhu z dávných let, který má něco do sebe. Píše se v něm, že spokojenost a nespokojenost musí být v rovnováze.

A to je jako můj život. Možná to je právě ten důvod, proč se z mnoha věcí příliš neraduju a přijímám je tak, jak přicházejí. Jednou jsem vezl svého šéfa ve služebním autě a on se mě ptal na dojmy z „mého nového auta“. Čekal asi větší nadšení než jen „dobrý, kůže je fajn“. Ale pro mě to bylo prostě jen auto, které dobře slouží.

Rád bych se radoval víc z některých věcí, ze života, ale mé zážitky mě drží zpátky.

Když mi bylo jedenáct, tak mi problesklo hlavou „to je dobře, že jsem neměl ještě nic zlomeného“, malá krátká radost. Za pár okamžiků jsem ležel na zemi s rukama pod tělem, přimáčknutý kolem, přes které jsem přeletěl. Náraz do cihly, která ležela na staré silnici, jako jeden z vyznačených rohů „tenisového kurtu“ mi změnila život. Ležel jsem tam dlouho, než se mi podařilo se zvednout. Se zlomenou a pohmožděnou rukou se těžko zvedá ze země, zvlášť když si na ní ležíte.

Manželka se kvůli tomu snad už rozvádět nebude, jen mě občas napomene „mlč, nic neříkej“. A já si nedám říct a pronesu nahlas třeba „to je skvělé, že se máme, jak se máme, dobré auto, dálniční známku, můžeme jet kam…“, než jsem to dořekl ozvala se kontrolka a naskočila hláška „motor malfunction“. A motor přestal táhnout.

Nejen minulý režim, ale i život sám mě naučily držet hubu a krok. Někdy se ale nechám unést kouzlem okamžiku a chci se radovat, třeba jen z nalezení čtyřlístku. A pak se jich snažím najít víc jako by to bylo synonymum radosti, i když dobře vím, že štěstí v trávě nenajdu. Protože štěstí, to už mám. Mám štěstí, že … „MILÁČKU, MLČ!“

Chtěl jsem vám jen popřát, abyste si užívali více života a hlavně byli šťastní i spokojení!

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře