Syndrom domova

Venku je krásně, vane lehký větřík, kterému nastavuji tvář, abych se nadechl čerstvého vzduchu a cítil, jak mě naplňuje energií. Ožívám, myšlenky se probouzí, stejně jako nadšení a chuť jít udělat „něco velkého“.

Děti si hrají a jsou šťastné! Pobíhají kolem nás a užívají si prostor, užívají si volnosti, nemyslí na to, co bude zítra. Srší z nich radost a okolím zní dětský smích.

Opouští mě všechny chmury a tlak povinností. Roste ve mně síla a pocit, že dokážu všechno, do čeho se dám. Jen udělat první krok a rozběhnout se životu naproti…

Je čas udělat první krok, svolat děti a jít domů. Stejně jak nechtěly jít ven, teď nechtějí zpátky. Otevíráme dveře domu, děti se začínají strkat, ozývá se ječení a řev. Hádka se stupňuje, začíná mi hučet v hlavě. Chystám večeři a doufám, že půjdou brzy spát. Marně! Děti jsou vytrvalé a nepřátelská nálada přetrvává.

Hračky jsou všude, nádobí přibývá, prádlo se suší, další pračka se otvírá. Manželka snaží se mi něco říct, neslyším. Dětský pláč nešťastný zní z pokojíčku silněji. Nejspíš se cítí jako já.

Slova zůstávají, jen jejich postavení a čárky mění jejich význam.

Všechny chmury a tlak povinností roste. Opouští mě síly a pocit, že dokážu všechno, do čeho se dám.

Jen udělat první krok a rozběhnout se dveřmi ven, životu naproti…

Proto chodíme tak rádi ven!

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře