Táta je silný a je kouzelník!

Bylo to během oběda, kdy se dcera věnovala více panence na židličce pod stolem, než jídlu na stole. „Odčaroval“ jsem proto panenku ze židličky a po jídle jsem ji přičaroval do postele ve vedlejším pokoji. Bylo to takové kouzlo, které už těžko zopakujete. A už vůbec ne na pokyn dcery, která je překvapená, jak jsem to udělal, a chce, abych panenku odčaroval ještě do dalšího pokoje.

Odpoledne jsme měli namířeno do obchodu, a jak se mě dcera držela za ruku, tak jsem ji těsně před vchodem zdvihl, aby přeletěla louži. Dcera jen s údivem poznamenala: „Ty jsi mě zvedl a bez mámy! Táta je silný!“ Ve chvíli, kdy už jsme vcházeli mezi dav lidí, to zopakovala ještě jednou a dost hlasitě: „Táta je silný a je kouzelník!“.

Ano, takoví jsou všichni tátové pro své děti. Chtěl bych takový být i ve skutečnosti a nejen v očích mých dcer. Za poslední týden jsem totiž získal opačný pocit. Cítím se slabý a vykouzlit dokážu jen smích dětí, když jim řeknu zcela zoufalým, unaveným hlasem: „Do postele a spát!“. Přesně v tuto chvíli bych si přál být i kouzelník, abych zlomil kletbu našich děvčat.

Jsem totiž přesvědčený, že jsem u porodu nezaregistroval vše, co tam ty „sudičky“ v bílých pláštích prováděly. Bylo to zřejmě ve chvíli, kdy nastal výpadek proudu, a my jsme v místnosti bez oken tři čtvrtě hodiny čekali na doktora. Stejně byla noc a tma. A právě v té chvíli nejspíš stály všechny sudičky nad naší prvorozenou a říkaly své zaklínačky:

„Ty jsi tak roztomilá, ty musíš dělat rodičům radost ve dne v noci…“.

„Neboj, až budeš mít sourozence, tak se budete střídat…“

A hodná sudička to zakončila slovy: „Až budou mít rodiče pocit únavy, že by mohli sto let spát, budete s nimi vzhůru jen do půlnoci a během dne si jídlo vybírat!“.

A tak se i stalo. Po pěti letech jsou s námi vzhůru už jen do půlnoci a během dne si vybírají jídlo. Kouzelné na tom je, že pokaždé jiné, než je navařené.