Tátovu večeři děti vždy prověří!

Když se táta objeví v kuchyni, tak se zpravidla mohou dít jen dvě věci. Ta první je, že manželka spustí svůj hlasitý monolog o tom, že mám šestý smysl si vždycky stoupnout tam, kde ji překážím, nebo že pokládám věci na místo, které si právě uvolnila pro přípravu jídla. Ta druhá věc, která se může dít je, že se začne linout po domě libá vůně, která přiláká naše divé holčičky. Pro tátu to znamená jen jedno – právě přišel o večeři.

Máma připravuje jídlo každý den už několik let a to už není zábava. Navíc to není žádné potěšení, když po té námaze udělají děti „největší ksicht roku“ hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů se slovy, že toto jim nechutná, aniž by to okusily.

Táta tolik času v kuchyni netráví, protože je v práci a stará se zase o jiné věci. To je důvod, proč je většina tatínků tak skvělými kuchaři. Nejsou znuděni (zničeni) každodenní rutinou a dokážou tu chvilku být trpěliví s dětmi v náručí, když jim u toho chtějí pomáhat. Dětem to zase víc chutná.

Ono jim od tatínka chutná, ať už pomáhají nebo ne. Je to takové pravidlo. Když si připravím jídlo a těším se, že si v klidu sednu, odpočinu si po únavném dni a najím se, objeví se jedna po druhé. Zeptají se, co to mám, a už se škrábou na klín. Z jedné a z druhé strany obsadí mé nohy a pustí se do jídla, na které jsem se tolik těšil.

Má to ale i výhody. Když něco nechtějí jíst, tak jdu příkladem a připravím si to k jídlu. Stačí pár okamžiků a holčičky papají i to, co by jindy nejedly. Občas mě ale dokážou pěkně poškádlit. Jako by také měly nějaký šestý smysl. Když připravím jen kvůli nim jídlo, které sám nemusím, dají najevo nezájem a koukají na mě, jak to budu jíst.

Tak to je. Každé dítě má stejně svoji hlavu a vezme si jen to, co se mu hodí. To mě vždy utvrdí v tom, že člověk nemusí jít ve všem příkladem a snažit se být dokonalý… jinak si tu dokonalost může někdy taky pěkně slíznout.