Deset let v čudu… a co dál? Jak využít náš potenciál?

Přesně před deseti lety jsem publikoval svůj první článek, a uvedl jsem tím do života web Starostlivého táty. Tehdy to byla spontánní akce, abych překvapil manželku. Celkově jsem měl jinou představu, o všem, co jsem chtěl na internetu ukazovat a jakým způsobem. Po opětovném přečtení mého prvního článku „Hurá! Splnil se mi můj sen, naplnil se smysl mého života!“ musím sebekriticky říct „od té doby jsem nedokázal vůbec nic!“. Vůbec nic se totiž nezměnilo. Kdybych ten článek zkopíroval a publikoval znovu, byl by stále aktuální.

Spím krátce, přesto mi to stačí. Děti a rodinný život je stále to nejcennější, co mám. A webu se věnuji, abych se odreagoval od běžných starostí. Web se stal mojí kronikou, kterou si můžu zpětně prohlížet a připomenout si, co jsme všechno prožili. Vidím, jak čas letí. Kdy jsem měl čas psát a kdy jsem sdílel jen fotky. Je to i připomínka trpělivosti, pracovitosti a vytrvalosti.

Odvedl jsem velký kus práce, naučil se spoustu věcí i spoustu věcí předal. Přesto postrádám pocit uspokojení a naplnění z toho, co dělám. A čím dál častěji si říkám, co dál? Má to smysl? Pak se zamyslím a představím si „prázdno“. Ano, prázdno, žádný web! Všechno, co jsem dosud napsal zmizí. A to mě trochu děsí. Jak jsem psal, je to moje kronika, moje vzpomínky. A přemýšlím znovu, zda musím všechno řešit tak radikálně. Proč nenechat věci občas ladem a vrátit se k nim, až přijde čas.

Sedím s dcerou u jednoho stolu, já píšu svůj článek, ona píše svoji „úvahu“ do školy. Oba jsme zamyšlení a nejspíš každý tajně přemýšlíme o svém nevyužitém potenciálu. To je to, co nás spojuje, povaha a hluboké myšlenky. Napadá mě, že to je také důvod proč tu Starostlivý táta je. Nejde jen tak věci nechat. Nejde jen tak věci opustit a utéct. Máme občas společnou cestu, s někým kratší, s někým delší. Někdy lehčí, někdy těžší!

Možná získáme nové nadšení, když chvíli zkusíme jít s dcerou společnou cestou. Možná se najdou i lidé, co se s námi po té cestě svezou. Využijeme počátečního nadšení z naší „společné cesty“, z nového začátku, z něčeho, co nás možná naplní a o čem vám, doufám, brzy napíšu. Kde snad konečně využijeme naplno náš potenciál!