Tátův svět

Konec školního roku se blíží a to znamená, že i „Tátův poslední rok“ se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Už jen několik týdnů zbývá k tomu, abych si splnil ještě pár přání na této cestě. Svá přání si samozřejmě budu plnit dál, protože jedna cesta končí a další začíná. Jeden z mých záměrů bylo natočení působivého videa. Videa plného efektů o třech hlavních myšlenkách, které mě provází od dětství až do současnosti a udávají mi směr. Sám bych to však nezvládl podle představ. Proto raději, než špatně natočené video, volím pár dobře míněných vět o tom, jak se během života změnil můj pohled na některé věci.

Můj pohled na život se změnil ještě dříve, než jsem dospěl. Možná, že jsem spíš dospěl dříve, než se můj pohled na svět změnil a jen ve mně zůstala zakořeněná duše a vnímání malého kluka. Okolo čtvrtého roku života jsem si hrál sám před domem a zadíval jsem se do nebe, jak nade mnou plynou mraky, jak se neustále mění. A pak jsem se zamyslel nad tím, co je dál za těmi mraky, ve vesmíru… Končí někde? I kdyby někde končil, tak co je za tím koncem…? Představil jsem si ten pohled z vesmírného prostoru, jak se vzdaluji a země se zmenšuje, až není vidět, a najednou jsem velmi živě pocítil ten pocit prázdnoty a nicotnosti, že na nás vůbec nezáleží, že každý jednou umře. S tímto pocitem jsem běžel za mamkou, skočil jí do náruče a řekl jí: „Mami, já nechci umřít…“. S tím si ale nikdo starosti dělat nemusí, všechno přijde samo… někdy dřív, než byste chtěli a někdy naopak později.

Od malička působím dojmem, že jsem velmi uzavřený, nemluvný a neprůbojný člověk. Z mého pohledu nejsem zase tak uzavřený a tichý a už vůbec ne neprůbojný. Jen někdy nevidím důvod a smysl se k něčemu vyjadřovat (nebo se o něco snažit či bojovat). Mám jiné hodnoty a někdy pokládám v životě za důležitější jiné věci, než ostatní.

Mé vnímání času se změnilo, když jsem byl na střední škole a můj taťka začal mít zdravotní potíže. Až téměř po roce návštěv u všech možných specialistů zcela náhodou zjistili, že má v hlavě nádor. Další čtyři roky strávil z velké části v nemocnici – operace, ozařování. Bylo to však jen oddálení toho, co jsme očekávali. Pro nás to nebylo překvapení, byla to spíše úleva. Od prvních příznaků, kdy nikdo netušil, co je příčinou, až po bolestivý konec to trvalo pět let. Pět let života s nemocným člověkem, který se vám pomalu ztrácí před očima a vy nemůžete nic změnit, jen bezmocně přihlížet a cítit se zoufale.

Onemocněl ve svých 43 letech a to je v podstatě i chvíle, kdy přestal žít, žít běžným životem. Umřel, když mu bylo 48.

Kolik vám chybí do 43 let, nebo do 48? Nebo už je vám víc? Co byste rádi podnikli během těch posledních let? Chtělo by se vám ještě něco podnikat, pouštět se do něčeho s pocitem, že se blíží konec? Já osobně asi nic, užíval bych si toho, co mám. Už bych nic nedělal.

Mé vnímání věku se změnilo při pohledu na moji babičku, která se, oproti mému otci, dožila bez pár dnů 95 let. Poslední 2 roky už nebyla příliš soběstačná a potřebovala péči. Ale když to zaokrouhlím na aktivní léta, tak mezi mým otcem a babičkou je to rozdíl 50 let života navíc. Představte si 50 let, to je doba! A co byste dělali teď, kdybyste věděli, že máte ještě 50 let? Dělali byste to, co je vaším snem, nebo byste upadli zase do klidu a pohody, že máte na všechno dost času?

Může to působit jako bláznivý nápad, ale i když se „Tátův poslední rok“ blíží ke konci, „Tátův SVĚT“ pokračuje! Na rozdíl od většiny mých myšlenek, které jsou uzavřené okolnímu světu, „Tátův svět“ bude pro zájemce a zvídavé lidi dostupný. A je mým přáním žít v tomto světě naplno, jak jen dlouho to půjde. Jisté je, že se tomu minimálně následující rok budu moci naplno věnovat, stejně tak jako svým dětem.

Tímto jsem chtěl zároveň věnovat malou vzpomínku na mého otce, na 18. výročí, kdy si žáci poslední červnový den nesli svá vysvědčení a těšili se na zářivou budoucnost, zatímco nám byl vystaven úmrtní list, který znamenal, že každý má svůj svět a každá budoucnost má svůj konec. Mohu všem jen přát, aby vaše budoucnost naplňovala vaše představy a váš čas byl nejen dostatečně dlouhý, ale i správně využitý.