Přiznám se, že se nerad vzdávám. Ať už čehokoliv, kohokoliv, nebo sám za sebe jako osoba. Nerad se vzdávám staré obnošené košile nebo myšlenky na něco, čeho bych rád dosáhl. Mám v hlavě pár představ, které nechci opustit. Stále si myslím, že přijde můj čas a daná představa se naplní. Těžko se smiřuji s tím, že by to tak nebylo....
Kinedryl před nástupem do autobusu, a jeden s sebou pro klidný návrat. Paní učitelka bere do úschovy tabletky se jménem dítěte, kterým se za jízdy, jak se říká, „zvedá kufr“. Není to nic příjemného, ale z toho lepšího pohledu, to znamená, že někam jedete, že se něco děje a budete mít spoustu nových zážitků, ať už jakýchkoliv. 😊 Jednoduše, dokud se vám...
Máme za sebou noc kostelů, o které jsme se konečně dozvěděli včas, a ne až s týdenním zpožděním. Holky už jsou přece jen větší a ukázka nočního brněnského života, je příjemná změna. Největší změna je to ale nejvíc pro nás, pro mě a manželku. My jsme se už dlouho ničeho neúčastnili a pohled na noční život, který se opravdu dost změnil od dob...
Mám rád bavorské vdolečky, dám si je rád. Když mám na ně chuť! Jenže pár lidí si to spletlo a začalo používat zcela jiné slovní spojení jako je „bavorský model“, a tím mi trochu kazí chuť, nejen na ty vdolečky bohužel. Ale i když je mám rád, myslím ty vdolečky, těch pár lidí nikoliv, tak se jimi nepřejídám. Nerad bych...
Je začátek týdne, vydávám se na svůj běh. Jako vždy mám velké plány, ne zas tak velké jako účetní Fantoci a jeho spolupracovníci, kteří měli v plánu jet na kole až do Pinerola, aby se zavděčili svému šéfovi, nadšenému cyklistovi. Jak říkali, „je to jen 1200 km“, a zajeli za roh ke svým zaparkovaným autům. Mně oproti nim stačí uběhnout okolo 10km...
Události posledních dnů mi připomněly jednu bláznivou akci. V dobách, kdy jsme ještě nevěnovali všechen čas dětem a manželkám, mě kamarád pobídl k účasti na akci „Přeběh okresu“. I bez pandemických nařízení mi to přišlo strašidelné – běžet od hranice jedné strany okresu ke druhé. Po zjištění, že se jedná asi o 45 km dlouhou trasu napříč blanenským okresem, jsem měl jasno....
Přál bych si, aby výjimečný stav představoval chvíle, kdy se cítíte opravdu výjimečně. Být vyvolený, ne teda jako ti z televizního pořadu, ale třeba z filmu Armagedon, kdy jen vy můžete něco udělat a zachránit svět. Zatím se vůbec necítím výjimečně, protože je nás víc a pro záchranu světa nemáme dělat nic. Jako, že máme zůstat doma a tím zachráníme...
Venku je krásně, vane lehký větřík, kterému nastavuji tvář, abych se nadechl čerstvého vzduchu a cítil, jak mě naplňuje energií. Ožívám, myšlenky se probouzí, stejně jako nadšení a chuť jít udělat „něco velkého“. Děti si hrají a jsou šťastné! Pobíhají kolem nás a užívají si prostor, užívají si volnosti, nemyslí na to, co bude zítra. Srší z nich radost a okolím zní...
„Tati, a proč nemají děti?“ I na takové věci se mě občas dcery ptají a já hned nevím, co říct, a tak odpovím stroze: „Oni by rádi, ale někdy to prostě nejde.“ A stejně stroze se mi otázka zase vrátí. „A proč?“ A mně nezbývá, než se zamyslet a říct něco v souladu s tím, co jsme jim už vysvětlili a na co se holky...
Byla jsem očekávaná a zatím, co se na mě těšili, mi narostlo něco navíc. A tak jsem se narodil. Kluk jako buk. Od té doby mám stále něco navíc. Třeba moc přemýšlím. Anebo vůbec, pak mám z toho navíc modřiny, nebo bolavé srdce, když se pouštím po hlavě do různých věcí. Každopádně jsem byl samostatné dítě, až na jednu maličkost, moc jsem...
