Klíč k (dětské) radosti?

Manželka se provdala za toho nejtrpělivějšího muže, kterého kdy potkala. Děti jiného tatínka nepoznaly, takže si neuvědomují, jaké štěstí mají. Manželka si svoje štěstí uvědomuje, a tak mě občas ráda pustí ven, aby měla klid. Není překvapením, že se člověk během života trošičku změní. Divočení dětí a jejich pozdní usínání si vybralo svou daň. A tak se manželka občas překvapeně dívá, kam se poděla má trpělivost. Jak se jí dokáže manžel změnit před očima s takovým efektem, jaké v Hollywoodu stojí milióny.

Mě to také stojí milióny, ale mozkových buněk. Když se nadechnu a začnu řvát, až celý zrudnu, vypadá to, že mám hlavu dvakrát větší. Do toho mě většinou začne škrábat v krku a začnu kašlat se strašidelným zvukem, při kterém děti začnou brečet a řvát tak, že mě zcela přehluší. To si pak říkám, zda mi to vůbec stálo za to. Na to vážně nejsem stavěný. Zatím jsem nezjistil, jestli řvou strachy nebo se cítí ukřivděné, že je nutím ke spánku hned po desáté hodině večerní – ve chvíli, kdy zábava teprve začíná.

Pro holky možná, ale mně už to moc zábavné nepřijde, když stále vylézají z postele. Už vůbec ne, když se za 5 minut 12 v noci přitiskne vysmátý obličej na skleněné dveře a oznámí nám: „Sundala!“. Po otevření dveří vletí do kuchyně nahé, rozjařené a šťastné dítě. Jako by nám ukazovala, jak může být člověk šťastný i s holým zadkem. Hlavně, že se má komu pochlubit, že má radost ze života.

Tady je vidět rozdíl oproti dospělým, kteří si pořizují věci, aby byli v životě šťastní a měli se čím chlubit. Na tom, komu se tím chlubí, už kolikrát moc nezáleží. Občas by se mi ulevilo, kdybych měl méně věcí. S tímto záměrem jsem také začal „Tátův poslední rok“, abych se zbavil všeho nepotřebného. Částečně se mi to podařilo, ale stále trochu vítězí lidská povaha věci shromažďovat, než se jich zbavovat. I když to je zajímavá myšlenka, co se týká řvoucích a otravných dětí …

Díky této shromažďovací vlastnosti jsem vyděsil manželku, když jsem snesl z půdy starou nafukovací matraci. Její dospělácký pohled bych vyjádřil větou: „Co to sem zase taháš za krámy?!“. Zatímco dětský pohled byl plný nadšení, očekávající zase nějaké tátovo dobrodružství. Byl to hřeb večera – hned jak se nám ji povedlo nafouknout, už jsme je od matrace nedokázali odtrhnout.

To byl zase nápad. Akorát jsem si tím zavařil, za dobrotu na žebrotu. Holky udělaly z kuchyně vodní hladinu, skákaly z chodby na lehátko a hrály si na piráty. O to těžší je pak bylo přesvědčit, že je čas jít se osprchovat a spát. To nepřipadá v úvahu, piráti se přece taky nesprchují! Nezbývá než potopit loď, silou rozprášit piráty a potrestat je koupelí. Byl to řev neskutečný…. a to všechno musíme trpět jen proto, že jsme si kdysi mysleli, že s holým zadkem se budeme chvíli cítit líp 🙂

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře