Občas je dobré poslechnout manželku!

Už po čtvrté jsem si nedal říct a zapsal se na pražský maraton. Neposlechl jsem svůj vnitřní hlas, který mi pokaždé říká: „Neblbni, máš i jiné věci na práci!“. Nejzajímavější je na tom ta posloupnost důležitosti věcí. Poprvé jsem si to chtěl zkusit a čas nebyl tak důležitý. Měl jsem trochu nervy z cesty do Prahy, rezervace hotelu a vyzvedávání startovacího balíčku s číslem. To cestování po Praze je pro jednoho nezkušeného kluka z venkova docela únavné. A pak brzo ráno na start.

Ne nadarmo se říká, že podruhé je to horší, protože víte, co vás čeká. K tomu jsem už více řešil stravu, co jíst a co ne, v jakém kilometru si vzít ten sportovní doplněk, aby mi to lépe běželo. Jako bych nevěděl, že když na to nejsem zvyklý, že se běží opravdu rychle, akorát ne příliš ve směru běhu.

Do třetice jsem měl natrénováno o trochu více a možná to byl důvod, proč se mi těsně před během rozpadly boty. Nové boty byly pohodlné a netlačily. Jenže to nestačí. Pořídil jsem boty s vyšší podrážkou a na to jsem nebyl zvyklý. A dosud nejsem. Nedokázal jsem se s tím sžít a už v půlce maratonu mě z těch měkkých podrážek bolely kyčle. Nakonec jsem se ale překonal a doběhl jsem. Naštěstí pokaždé s lepším časem.

Pokaždé to byl ale zároveň trochu větší stres. Z cestování i z toho, aby mi vyšel trénink, který samozřejmě nikdy nevyšel podle představ. A také z toho, co jíst, abych měl dost energie. Ale loni jsem dal na doporučení manželky, že bych si to mohl odpustit a prožít klidné jaro. A tak jsem se místo toho zapsal na Brněnský Masakr J. Přece jen když běžíte 63 km, tak na stres není příliš času.

Poslední rok jsem měl v Praze více akcí a nějaké školení, takže jsem si na cestování do tohoto velkoměsta zvykl. A tak jsem letošní odjezd na maraton příliš neřešil. Měsíc předem jsem si vzpomněl na objednání hotelu. Týden před startem jsem koupil jízdenky na vlak. V sobotu ráno, těsně před odjezdem, jsem našel něco na sebe a na čtení do vlaku. A proto, že jsem zapomněl říct manželce, že by byl vhodný nějaký „sportovní oběd“, tak jsem dostal na talíř knedlík a kuře na paprice. Hned na to jsem odjel do města, ve kterém ode mě zásadně neuslyšíte slova „su“„šalina“, abych nepůsobil tak exoticky.

Nejlepší na tom je, že pokaždé jsem byl rychlejší. Pokaždé z těch tří po sobě jdoucích běhů. Zato ten letošní jsem dostal lekci, možná, abych začal více vnímat manželku. Ta mi taktně naznačuje, že buď budu běhat úspěšně maratony, nebo budu Starostlivý táta. Musím přiznat, že „Tátův poslední rok“ je taky takový běh na dlouhou trať. Srovnám-li s tím nedělní maratonský čas, tak těch téměř 5 hodin, je stále skvělý výsledek.

Starostlivý táta
Jsem tu, a tak se snažím.... zde je pár slov o mně>>
Komentáře